Descripción
*„Dělání filmu je pro mne posedlost, jíž žije každé vlákno mého těla. Jím film, piju film, spím film.“* David Fincher (2012) Hrané snímky, které se točí kolem natáčení filmů, už jdou do stovek. *Americká noc*, věnovaná Griffithovým múzám, sestrám Gishovým, patří nejen k těm nejzábavnějším, ale je také jednoznačně nejvíce „nakažlivým“, což vám ještě dnes potvrdí bezpočet filmařů po celém světě. Ne vždy pochopené tajemství *Americké noci* vězí v tom, že není ani tak o lásce k filmu jako o lásce. Jí je tu stavěn oltář a v jejím jménu sloužena bohoslužba, kde se mj. káže: *„Dovedla bych opustit chlapa kvůli filmu, ale nikdy film kvůli chlapovi.“* Celou dobu sledujeme, jak film vzniká, ale i když jedeme po ulici, musí to být Rue Jean Vigo, v televizi jakoby náhodou zrovna běží kvíz z filmové historie a vyčerpaný režisér se ve svých nočních snech stává opět chlapcem kradoucím z vitríny kina fotografie z filmu – ve jménu svatého Orsona W. A pak je tu ona kratičká scéna, v níž sleduje divák se zatajeným dechem a za doprovodu intimní hudby režiséra, jak rozbaluje čerstvou zásilku filmové literatury a nechá před námi defilovat jména králů. Jen mladý monsieur Léaud alias Alfons má úplně jinou obsesi: *„Mají v sobě ženy něco magického?“* a je rozhodnut to vypátrat – s plným nasazením svého věku. Jeho režiséra vídáme oproti tomu uléhat ve filmu zásadně samotného. A do tmy jeho amerických nocí svítí: cinéma, cinéma, cinéma...!