Čtyři dny blízkosti

*Jaký je rozdíl mezi člověkem a rackem?* *„Racci jsou převážně bílí a hluční.“* *„Lidé jsou převážně trochu narudlí.“* Rackové i lidé jsou obratlovci, kteří žijí na planetě Zemi. Tím podobnosti končí. Otázky jako tahle jsou znakem antropocentrismu: člověk si do racků (a do mimo-lidských druhů obecně) zvykl projektovat sám sebe. Vůbec nezáleží na tom, nakolik jsou si rackové a lidé podobní. Lidská těla jsou natolik odlišná, že lidé nebudou nikdy schopní vnímat svět jako rackové. Úkolem člověka, pokud chce zachránit planetu, je naopak naučit se ctít tuto jinakost. „Rackovitost“ racků a „lidskost“ lidí není třeba srovnávat; jsou to pouze jedny z mnoha kvalit, které planeta nabízí. Po staletí jsou lidé zvyklí dávat člověka na první místo. Svoboda jednoho druhu však končí tam, kde začíná svoboda druhého. V době antropocénu je jasné, že člověk svoji svobodu na úkor jiných druhů už dávno překročil. Inscenace *Čtyři dny blízkosti* (text finské autorky Pipsy Lonky, 2020) se v duchu posthumanistické filozofie snaží pracovat s člověkem pouze jako s jedním z mnoha živočišných druhů. Jinakost racků a jejich životního prostředí často lidé jezdí konzumovat do rádoby neobjevených exotických lokací a unylých plážových resortů. Měla to být jen další plážová dovolená. Taková, jakých všichni zažili mnoho. Když však tentokrát člověk pohlédl do oka racka, pláž se podívala do něj.