Soukromá vichřice

Josef Škvorecký hodnotí novelu svého spisovatelského kolegy Vladimíra Párala jako *„vysoce experimentální dílo, ovlivněné trochu francouzským roman-nouveau, ale velmi osobité. Složením textu z opakujících se a nepatrně varírovaných částic (dialogů, charakteristik, odstavců) docílil Páral dojmu mechanické monotónie moderního života, která pomalu ale jistě umrtvuje vše včetně sexuálního života.“*. Film zachovává tuto myšlenku, nezachovává experimentální styl. Chce být a v dobrém smyslu je: divácký. Za tímto účelem vpouští režisér do arény herecké zvíře, které nás nikdy nezklamalo (až do svého odchodu v polovině října) a bez nějž tu bude smutno. *„Tady jako by se obtiskly do jeho ‚schizofrenního‘ herectví výrazné, byť ztlumené stopy jeho hejtmana z Gogolova ‚Revizora‘ v Činoherním klubu, z Landovského nejpopulárnější divadelní role. Jeho hejtman také nenávidí revizora a stejně tak mu podlézá. Hraje v rychlých přechodech své zmrzlé úsměvy, dévotní úslužnost s mnoha úklonami, nakvašeně cedí skrz zuby strategické pokyny ke svým stejně poníženým druhům, a současně ho drtí sotva potlačovaný strach i vztek (…). Postava, která je v úzkých, chce a nesmí, výbojná a ukřivděná, to je zdroj Landovského proměnlivé komiky, nejenom té drastické, jak by se při povrchní vzpomínce mohlo říci. Tolikrát spoutaný dramatickou situací, a přece bytostně nespoutatelný – tato syrová svoboda, to byla Landovského úloha v duši Činoherního klubu. Nikdy se jí nezpronevěřil. Do filmu pronikla jen v malých stopách.“* – Jiří Cieslar