Na kometě

Příběhu Julese Verna o „vzorku“ lidstva, přesněji řečeno o znesvářených skupinkách pozemšťanů, které nechá vesmírná katastrofa nedobrovolně „přestoupit“ ze Země na kometu (a opět nazpátek), dal Karel Zeman jako vždy nezaměnitelně osobní podobu. Nechybí tu žádná ze zemanovských obsesí: řetězec paradoxů, spojování nespojitelného, střet kultur – a tentokrát dokonce i vzdálených evolučních epoch –, kontrasty největšího s nejmenším, vznešeného s profánním. Po nástupu Jiřího Purše a dalších normalizátorů českého filmu, kteří si světoznámého „národního umělce“ bez rozpaků přivlastnili, se Zeman, navzdory oficiálně deklarované přízni, už k tomuto typu filmu nikdy nevrátil; zůstal mu nekonfliktní prostor klasických pohádkových příběhů, bez kombinace s hraným filmem.