Falbalas

Lehkovážný mladý muž se zamiluje do snoubenky svého přítele. Jednoduché schéma milostného dramatu (s nečekaným závěrem) zasadil Becker do prostředí pařížských módních salónů. Film vznikl pět měsíců před koncem německé okupace, což se na něm podepsalo jen nepřímo, v atmosféře, jejíž strojená lehkost v sobě nese zvláštní úzkost. *Falbalas* je dnes považován za dokonalou ukázku Beckerova smyslu pro jemné nuance ve vyprávění a v inscenaci, jeho premiérové přijetí bylo zato mnohem rezervovanější (což se bude opakovat u *Zlaté hřívy* i u *Díry*). Jak napsal filmový historik Jean Douchet: *„Nečasový aspekt děje ‚Falbalasu‘ (pro francouzské filmy natočené za okupace charakteristický) se po osvobození už s očekáváním diváků míjel. Ale jiný, dnes více očividný důvod, vysvětluje tehdejší odmítnutí. Ve zdánlivě lehkém vyprávění z prostředí pařížských módních salónů publikum nepřijme tragický podtón. (Stejné to bylo i se stylově odlišným Bressonovým filmem ‚Dámy z Bouloňského‘ lesíka z téhož roku.) Na tenhle zákon upomínala už Renoirova ‚Pravidla hry‘: mísit žánry a ladění se u nás nesmí. (...)* *Francouzské filmy čtyřicátých let neodkazují explicitně k psychoanalýze, nenajdeme tu tento německý vliv typický pro tehdejší filmy americké. Psychoanalýza nepředstavovala ústřední téma francouzského umění, s výjimkou surrealismu. ‚Falbalas‘ to dobře ilustruje. Vše vychází, nevyřčeně, z hrdinovy neschopnosti cítit naplno, svázané s jeho dětstvím a dozajista s jeho matkou. (...) Už zde se ohlašuje Vertigo... přitažlivost prázdna.“* – Jean Douchet (*Cahiers du cinéma*, 2005)